DRAHANSKÁ VRCHOVINA KOLEM STÍNAVY

1. 2. 2020

Až do čtvrtka vypadala předpověď počasí podle meteorologů přímo katastrofálně. Má být sice nezvyklé teplo, přes den prý až 12°C do plusu, ale má pršet a pršet a pršet. Teprve v pátek se začali objevovat náznaky toho, že by to nemuselo být tak strašné. Z toho důvodu jsem až do poslední chvíle nebyl rozhodnut, zda jet či nejet. A tak vandr přichystal Hub. Rozhodl, že se pojede na Drahanskou vrchovinu, že pojedeme autem, že se vyrazí až v sobotu ráno a podle počasí se uvidí, zda vydržíme až do neděle, či už v sobotu se vrátíme.

Během pátečního dne se udělalo moc pěkně. Vydrželo to i celou noc, a tak když jsem v sobotu viděl na obloze zářit slunce, rozhodl jsem se jet. Sbalen jsem byl, takže jsem jen probudil Pavlu a poprosil ji, zda by mě hodila na 8 hodinu do Brna na Vinohrady k Hubovi. Jelikož kromě Toníčka všichni spali, vzali jsme jej do auta s sebou.

Před 8 hodinou mě vysazují u Huba před domem, loučím se s nimi a jdu zazvonit na Huba. Ihned mi otvírá. Je již v maskáčích, bágl má v autě, tudíž ihned vyrážíme dolů do Maloměřic pro Šutříka. Tam už to s odjezdem bylo horší. Šutřík zrovna trůnil na WC a tak nám po delším bušení do dveří musel otevřít jeho tchán – pan Nesvadba. Je to ale bodrý člověk, ani se na nás nezlobil, že se takhle dobýváme k nim domů a hned nás pozval dovnitř. Ještě dobrou půl hodinu sledujeme Šutříka, jak se dobaluje a teprve potom opouštíme Brno.

Gépéeska v mobilu Huba navigovala přes Bílovice nad Svitavou, Březinu, Křtiny, Jedovnice. Pak jsme podjeli pod nataženými lany vysílače Kojál, v Otinovsi jsem klukům ukázal mlékárnu, z které mi vozí na kalibraci průtokoměry, mihly jsme se přes Nivu, Protivanov, Malé Hradisko a už jsme byli na místě určení. Ve Stínavě.

Hned na okraji vsi pod hřbitůvkem parkujeme auto. Batohy se spacáky, karimatkami a jinými zbytečnostmi zanecháváme v autě a jen s malými batůžky vyrážíme vstříc dobrodružství. Nejprve stoupáme lesem vzhůru na hřeben kopců. Vede nás zelená turistická značka, z které jsme po dvou kilometrech sešli na modrou. Krásné husté lesy se tu střídají s velkými mýtinami, které vznikly po kůrovcové kalamitě. Sluníčko peče jak o život a brzy jsme nuceni ze sebe zdělat bundy a jít jen ve svetrech či dokonce tričkách. Jestli mi ještě někdo bude tvrdit, že žádné globální oteplování neexistuje, tak jej kopnu do pr…. sedací části těla. Tohle počasí vypadá spíše na květen a ne na začátek února.

Když jsme došli ke studánce U Františka, u které je i posezení, ohniště a altán, udělali jsme si tu menší jídelní přestávku. Sluníme se v paprscích zářícího a je nám strašně dobře. Kluci se ze studánky i napili, já raději neriskoval a jen přihlížel. Nad studánkou visí na stromě přibitá dřevěná deska s vyrytým nápisem: "Jsem malá lesní studánka, mám čistou zdravou vodu. Napij se a poznáš sám, jak tě osvěží a uklidní. Jsem nepostradatelná pro život, lesům, loukám, polím i tvé úrodě se ráda dám. Vždyť mě znáš, v horku tě ochladím, i nemocným se ráda dám. Vody mám dost pro všechny. A nedopusť můj žal, nech mě stále čistou a můžeš ze mě pít zas dál." Také tu visí několik svatých obrázků, nejspíše s vyobrazením svatého Františka. Pramen nemá velkou vydatnost, ale je stálý a nevysychá. Voda má luxusní kvalitu, z vyvěšeného chemického a mikrobiologického rozboru plyne, že je bez výhrady pitná a kojenecká. Není se čemu divit, protože se studánka nachází uprostřed lesů, mimo průmysl i obydlenou oblast, také znečistění z polí nehrozí, protože široko daleko žádná nejsou.

Dříve tu stával vzrostlý smrkový les, ten je ale dnes již vykácený a kolem pramene je mýtina, která postupně zarůstá.

Po odpočinutí a dobití nových sil pokračujeme dále. Údolíčkem scházíme do hlubokého žlebu, po kamenech zdoláváme říčku a soukáme se do šíleného krpálu. V horní části nás Hub zastavuje a provinile oznamuje, že jdeme špatně. Takže čelem vzad, sejít krpál dolů, opět přebrodit říčku, kousek se vrátit po cestě a sejít na neznačenou cestu v úzkém žlíbku. Podél potoka táhle stoupáme vzhůru až přicházíme k nádhernému, nově postavenému altánu s ohništěm a dymníkem. Valíme na tuto krásu oči a nechápeme, proč někdo v takto turismem nepolíbené krajině a navíc ještě mimo turistické značky, vystavěl takové veledílo. Chvíli tu odpočíváme a pak pokračujeme dále. Cesta nás za chvíli vyvedla na náhorní planinu s vysokou seschlou trávou a mladými nevysokými smrkovým lesy. Chvíli jdeme lukami, chvíli lesy, pak zase mýtinami. Díky GPS v Hubově mobilu jdeme malými lesními pěšinami, zcela mimo civilizaci. Nikde ani živáčka a naštěstí nikde ani mrtváčka. Jen zpěv ptáků. A sluníčko stále krásně hřeje z modravé oblohy. Sice se už na ní objevuje sem tam nějaký mráček, ale ten jen na kratičko zastiňuje žhnoucí kotouč. Z planiny scházíme do dalšího žlebu, v němž objevujeme žlutou turistickou značku. A na ní další, v podstatě identický přístřešek, v jakém jsme odpočívali před nedávnou dobou. Krátce jsme poseděli, krátce jsme pak putovali po žluté značce a nad rybníčkem ji opustili a neznačenými stezkami kráčeli dále. Kus se šlo lesem, pak po loukách a zase lesem. Cesty tu jsou bohužel rozjety lesáky, které teď po deštích vypadají spíše jak bažiny. Za nedlouho se nám naskytl smutný pohled na rozhlehlou zdevastovanou mýtinu. Přes ní scházíme dolů do údolí. Poslední část cesty vedla lesem a prudkou hlubokou úžlabinou, která vyústila na dně údolí u nějakého opuštěného rekreačního areálu.

Dalšího půl kilometru pokračujeme po dně údolí kolem oploceného koupaliště a podél říčky Hloučely (Okluky) a potom počínáme stoupat prudkou strží vzhůru na hřeben dalšího kopce. Na vrcholku kopce se nalézá největší keltské oppidum na Moravě – Staré hradisko. Nevelký kus jsme šli po zbytcích valů, pak jsme se napojili na turistickou značku a po ní prošli středem hradiska až na vrcholovou akropoli. To, že tu kdysi bylo význačné hradiště, by člověk ani nehádal. Dnes tu jsou jen rozlehlé pastviny s ostrůvky keřů a nízkých stromků. A občas nějaká informativní tabule.

V nejvyšší části hradiště; na akropoli; jsou dvě lavičky k sednutí a ohniště. To, co nás však zarazilo a vzalo dech, byl úchvatný rozhled na velkou část Moravy. Pod námi se rozkládala Haná s Prostějovem, Plumlovem a dalšími městečky a vesnicemi. Olomouc byl zakryt táhlým hřebenem Kosíře, ale i tak jsme mohli spatřit Svatý Kopeček nad Olomoucí. V dáli naproti nám vystupovaly Hostýnské vrchy, dole pak Bílé Karpaty a nahoře v oparu nejspíše již byly Jeseníky. Nemůžeme se nabažit toho nádherného rozhledu, avšak klonící se slunce k obzoru a také silný vítr nás donucují opustit hradisko, sestoupit do údolí k silnici a po ní kráčet do Stínavy.

Malý kousek před vesnicí scházíme ze silnice a míříme k nedalekému altánu, stojícímu mezi dvěma rybníčky. Je tu ohniště, altán má rovnou podlahu vydlážděnou zámkovou dlažbou, takže se rozhodujeme zůstat tu na noc. Nedaleko za tímto flíčkem objevujeme mostek přes řeku, a když jsme přes něj přešli, dostali jsme se po dvou stech metrech přímo k našemu zaparkovanému autu. To je komfortní. Vytahujeme si z auta batohy a vracíme se zpět k altánu.

Nejprve se pouštíme do přípravy rozdělání ohně. Nanosili jsme si popadané dřevo z okolních stromů, rozdělali oheň, sesedli se kolem něj na židlích schovaných pod střechou altánu a počali si připravovat večeři. Hub si peče buřta, já se zakusuji do buchty a Šutřík něco kuchtí na vařiči v altánku. Kolem ohně sedíme do půl desáté. Jak se oheň rozhořel a jak se udělal bytelný základ ze žhnoucího uhlí, vydával oheň nádherné sálavé teplo. Zpočátku na obloze zářil měsíc a hvězdy. Byla z něj taková záře, že když jsme se zvedli od ohně a poodešli do tmy, nemuseli jsme používat čelovky. V devět hodin se však přihnaly černé mraky a během půl hodiny z nich začalo cedit. Rychle se schováváme pod stříšku altánu a roztahujeme si nocoviště. Šutřík ihned zalézá do spacáku, já s Hubem si sedáme na židle, koukáme jak venku prší a povídáme si. Kolem desáté hodiny i my uléháme do spacáků a usínáme.

2. 2. 2020

V noci jsem se dvakrát probudil. Naštěstí jsem vždy zase po nějaké době usnul. Po dešti již nebylo ani památky, ale zato zase na nebi zářily hvězdy. Ráno bylo kolem 5°C nad nulou. A již svítilo slunce, když jsem byl kamarády probuzen. Pomaličku vstáváme, snídáme, vaříme si na vařiči čaj a pak s Hubem odcházím pro auto a přibližujeme ho k našemu nocležišti.

Odsud se vydáváme přes Protivanov k vesnici Lipová. V lesnatém údolí pod vesnicí parkujeme auto a vydáváme se pěšky podél potoka vzhůru údolím. Po čtyři sta metrech přelézáme přes potok na druhou stranu údolí a stoupáme cestou necestou vzhůru, kde mezi smrčky a šípkovými keři objevujeme cíl našeho putování. Tím je hrádek Lipová neboli Špacírštejn. Je to romantická zdrobnělá napodobenina zříceniny hradu, kterou postavil kamnář Zdeněk Procházka z nedaleké obce Lipová v letech 2006 - 2010. Ke stavbě využil kameny sesbírané z okolních polí. Většina stavby je z nasucho skládaných kamenů, jen nosné části jsou zpevněny maltou. Střed hrádku tvoří asi 3 metry vysoká kruhová věž s chodbou. V hrádku je malá místnost s dveřmi, sloužící k uschově nářadí. V těsné  blízkosti je ještě jedna kamenná stavba, zásobárna. Celý areál je udržován. Seče se zde tráva, vysazují se květiny a okrasné dřeviny. Hrádek se nachází uprostřed motokrosové trati, kterou využívají místní motocyklisté.

Když jsme si celý hrádek prolezly, vydali jsme se zpět. Zpočátku jsme měli v úmyslu vrátit se k autu po stejné straně údolí, na jaké hrádek stojí, avšak překážky v podobě vodního toku a rybníčku naše plány zhatili a my se vrátili stejně, jak jsme přišli sem.

Autem se přesunujeme do Plumlova, kde se pokoušíme najít hospůdku či restauraci, kde by nám udělali palačinky. Leč v Plumlově palačinky nedělají. A tak se přesunuje dál a dál. Štěstí se na nás usmálo až v motorestu Podkova v Kelčicích. Tam jsme si dali gulášovou polévku, chléb se škvarkovou pomazánkou a palačinky. Bohužel jsem z nich nebyl nijak nadšen. Byly dělány z těsta na lívance a náplň měly povidlovou a tvarohovou. Navíc byly šíleně syté, takže mi po nich bylo těžko.

Sotva v nás jídlo zmizelo, zaplatili jsme a Hub mě zavezl domů do Slavkova. Tam jsem se s klukama rozloučil a již se těším na další dobrodružství.